Vzpomínky na Veverské Knínice

Krásné dlouhé stromořadí mohutných stromů kolem prašné silnice ústící do vsi, odkud čněla jen silueta několika stavení a špička kostelní věže. To byl první dojem, který mi o Knínicích utkvěl z doby dětství. Ten pohled jsem zachytil vždy, když mě tatínek brával s sebou za panem Haurym do Podkomorské myslivny. Chodili jsme polními cestami, někdy i sněhem. Až jednou, když jsme se vraceli po silnici, jsem na začátku tohoto stromořadí poprvé viděl železný kříž s dárci z obce Německé Knínice, který tam stojí doposud.

Když skončila válka, Knínice, s novým názvem Veverské, zvaly na tzv. Starodávnou selskou svatbu. Rodičům se dostalo ještě osobního pozvání od mnoha známých, které v Knínicích měli.

Tak jsem s nimi poprvé zavítal do Knínic. Byla to pravděpodobně skutečná svatba, jenže podle starobylých zvyklostí s účastí všech obyvatel i mnoha lidí, kteří přišli z celého okolí. Velká podívaná. Všechno v krojích na vyšperkovaných vozech, hudba a zpěv. Na dvoře sokolovny pohoštění pro všechny.

Brzy po nástupu tvrdého ateistického režimu přišly Knínice o kněze, který měl silnou přitažlivost, plný kostel věřících a všechnu mládež na své straně. Na faru po čase přišel pan kanovník P. Čermák, velmi vzdělaná osobnost kněze, výborného kazatele, ale již ve vysokém věku. Sloužil pravidelně mše svaté, ale vyučovat náboženství přihlášených žáků ve škole bylo přiděleno P. Benediktu Malému OSB, který sídlil na faře v Ostrovačicích. Tehdy byl v Knínicích varhaníkem p. Jakub Kučera. Byl to praktický hudebník, který ovládal hru na řadu rozličných hudebních nástrojů, měl svoji dechovou kapelu a chrámový sbor. Měl státní zkoušku pro vyučování na housle. I na něho, co se týká varhanické služby, došlo. Byl postaven před volbu zůstat varhaníkem, nebo přijmout místo učitele na hudební škole se stálým platem. Opustil tedy kůr. Osnovatelé režimu věděli, jak povzbudivě působí hra dobrého, věřícího varhaníka, a proto na uprázdněné kůry přicházeli amatéři, samouci, kteří měli manuální zaměstnání, začínaly hrát ženy z domácnosti.

Byl jsem v té době ještě na základní škole, ale stále častěji jsem hrával při mších sv. na varhany nejen v Ostrovačicích, ale i v Říčanech. Stalo se pak na svátek sv. Mikuláše, že byl na tuto slavnost pozván i P. Benedikt, který mne požádal, abych jel s ním a při mši sv. doprovázel lidový zpěv na varhany. To byl jen začátek. Příští podzim pro zdravotní potíže i věk odešel pan kanovník na tzv. odpočinek na Petrov. K plné již varhanní službě doma jsem začal s pravidelnou službou u varhan v Knínicích. Byla to dvojí služba. Po hraní na varhany ráno v Ostrovačicích rychle domů, do kombinézy, na motorku, vzít P. Benedikta na tandém a ujíždět do Knínic. Při vzpomínce cítím na svých ramenou pevný stisk prstů P. Benedikta, když jsme jeli po kluzké cestě, způsobené řepnou kampaní a často balancovali celou alejí až ke kostelu. Než se P. Benedikt oblékl, já si svlékl kombinézu a spolu s motocyklem uklidil u Hudců naproti kostelu, říkalo se tam u Drobílků, a honem za varhany. Zpět totéž. Když už počasí bylo naprosto nevhodné pro takový způsob dojíždění, domluvili se kníničtí věřící s majiteli aut, kteří se pak po nedělích střídali v této službě.

P. Vlach, který měl svoje auto, dojížděl již sám a já s ním. Po jeho smrti nastoupil P. Josef Janšta, rovněž majitel auta a já opět s ním. Tento zvláště horlivý kněz měl každou neděli mše sv. na všech třech místech, já objížděl s ním. Poslední mše sv. končívala těsně před polednem. Nebyly to jenom mše sv., kdy jsem jezdíval s kněžími do Knínic hrát. Byly to i různé liturgické slavnosti, svatby, pohřby, pobožnosti.

Na kůr chodily zpěvačky, které zpívávaly při různých příležitostech ještě s panem Kučerou. Jedna z nich, zvláště aktivní, mi hned na počátku mého varhaničení na kníničském kůru řekla: "Pane varhaníko, co to hráte?" Když jsem řekl název mešní písně, výtka: "Co to hráte? Ve neznáte našo noto?" Zkouším další a další, až jsme se shodli na písni i notě. Začnu zpívat sólo a ptám se: "Proč nezpíváte?" "Deš já nemám bréle". Příště však bréle byly a paní Kozlíčková zpívala naplno svým zvučným hlasem. Stávalo se také, že po mši sv. byl ještě křest, pan farář pozván na oběd a já zůstal před kostelem v pravé poledne stát. Nebyl odvoz, ba ani autobus v tu dobu nejel.

Rozšafná paní Kozlíčkova měla hned řešení: "Pane varhaniko, ste mladé, tak se prondite" a máte to. Varhanická služba v Knínicích skončila změnou režimu a návratem pana Jakuba Kučery.

V posledních ročnících Základní školy v Ostrovačicích jsem se setkal s mnoha kníničskými spolužáky. Jejich prostřednictvím jsem poznal celou řadu kníničských obyvatel a navázal řadu trvalých přátelství.

Autoři článků: