Vzpomínka na mé první sv. přijímání

V měsíci květnu se s několika dětmi naší farnosti zúčastníme při slavnostní mši jejich prvního sv. přijímání. Ráda bych zavzpomínala na své první svaté přijímání a okolnosti s ním spojené. Proběhlo před 67 lety. Psal se rok 1942 a v celé Evropě zuřila válka.

Jídlo a ošacení bylo tehdy na příděl: jídlo na potravinové lístky, ošacení na tzv. body. Stačilo to sotva na životní minimum. Tak jako většina tehdejších chudých rodin žili jsme, jak se říká, "z ruky do úst".

Den prvního sv. přijímání se blížil a já jsem neměla žádné trochu lepší šaty. Proplakala jsem několik dnů strachem, jak to dopadne. Ale i tady se osvědčila stará moudrost "když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší". Nevím, kde se podařilo sestře, které bylo tehdy 16 roků, vypůjčit pro mne šaty. Krásné, bílé a dokonce se závojem. Nikdo si neumí představit radost, jakou jsem měla. Každé ráno hned po probuzení jsem se chodila dívat, jestli jsou šaty skutečné a není to jen sen.

Konečně nastal den s velkým D. To jsme ale netušili, jaké překvapení nás čeká. Bydlíme na menším kopci mimo hlavní ulici, takže jsme vůbec nevěděli, co se v noci přihodilo. Knínice, tehdy ještě Německé Knínice, byly plné německých vojáků. Do všech domů, které měly široký a krytý vjezd, schovali nákladní auta a posádka se ubytovala v domě. Lidé měli strach, co se bude dít.

Naštěstí mše sv. s mým prvním sv. přijímáním proběhla i za této situace důstojně a klidně. Němci zůstali v obci jen jednu noc a den a během následující noci odjeli.

Ovšem, na tento den mám ještě jednu zvláštní vzpomínku. Když jsem scházela do ulice, uviděl mne německý voják, který stál ve vratech a kýval, abych šla k němu. Bála jsem se a nevěděla, co mám dělat. Bratr byl v koncentračním táboře za ilegální odboj. Od rodičů jsem měla přikázáno, že se nemám zastavovat s cizími lidmi a povídat, o čem se doma mluví nebo co rodiče poslouchají v rádiu. Již za poslouchání Hlasu Londýna hrozil v době protektorátu trest smrti. Němec se usmíval a ukazoval, abych šla blíž. Pomalu jsem se k němu přišourala, on vzal konce mé zástěry, dal mi je podržet, a co se tam vešlo, nasypal do ní cukru. Nahoru přidal velikou tabulku čokolády. Tak jsem vlastně v den svého prvního sv. přijímání poprvé viděla a jedla čokoládu.