Světoobčan Jakov Bararon

aneb
 S ruksakem přes celý svět a život

O tom, že život píše příběhy jaké by si člověk nevymyslel, jsem se ve svých textech zmínil již mnohokrát. Na klinice, kde pracuji, se denně setkávám s množstvím lidí, kteří tam po několik týdnů docházejí na terapii, a to je dostačující doba na to, abych se mnohé dozvěděl, aniž bych se ptal. Někde uvnitř mé bytosti jsem pořád zůstal knězem. Lidské osudy mne zajímají, a ti kdož se mi s nimi svěřují možná přede mnou nemají tolik zábran jako před jinými lidmi.

Takto jsem se seznámil i s Jakovem Bararonem. Tohoto sympatického, usměvavého muže, mluvícího trochu těžkopádnou němčinou, z něhož vyzařuje optimismus ba až radost, upoutaly mé fotografie, které momentálně visí na stěnách naší nemocnice. Až při řeči s ním jsem zjistil, že on je na rozdíl ode mne skutečným umělcem, známým malířem, který  vystavoval snad již na všech kontinentech. Další okolnosti jeho života  už tolik optimistické nejsou. Co zažil tento člověk, který je ztělesněním optimismu a radosti?

Narodil se v roce 1939 v Bělehradě zámožným židovským rodičům, majitelům firmy, v době, kterou mu nadělil osud.  (Slovo osud  zaznívá z jeho úst velice často.) Začátkem druhé světové války fašisté Srbsko okupovali, Židy vraždili a sváželi do koncentračních táborů. Otce malého Jakova popravili, matku odvezli do koncentračního tábora v Mauthausenu. Chlapce se ujala srbská rodina zaměstnance, který před válkou pracoval ve firmě jeho rodičů. Matce se se štěstím  podařilo koncentrák přežít, po válce se do Srbska vrátila  a vyhledala svého syna, kterému v té době bylo už sedm let. Ve snaze zapomenout na krutost války a vyvlastnění firmy s ním odešla do Francie, kde se po několikaletém pobytu rozhodla stejně jako mnoho jiných souvěrců pro odchod do nově vzniklého státu Izrael. Jakov si zde rychle zvykl, jako dobrý žák se zdokonalil v hebrejštině a pomalu se chystal na vojenskou službu. Jenže matka si v Izraeli zvyknout nedokázala a nakonec se v roce 1957 odhodlala vrátit zpět do Jugoslávie. Jakov šel s ní. Dnes říká: ”Es war ein fataler Fehler – byla to má osudná chyba. Měli jsme zůstat v Izraeli, matka by si časem určitě zvykla, a mohli jsme být uchráněni mnoha jiných křivd.”

V Sarajevu absolvoval střední školu zaměřenou na užité umění a pak i obor grafiky a designu na vysoké umělecké škole. Díky zvláštnímu stipendiu dostal v letech 1961–1966 možnost vystudovat slavnou Academie des beaux arts v Paříži. Po jejím dokončení působil jako grafik a malíř. Pak přišla válka v roce 1992, rozpad Jugoslávie a krutosti jednoho balkánského národa vůči druhému. Jakov ani jeho matka, stigmatizovaní hrůznými prožitky světové války, nedokázali této vzájemné genocidě přihlížet a rozhodli se pro útěk. Dostali vízum přes Rakousko do Kanady.  Jakov byl již proslulým malířem, kterému při rozpoutání války na Balkáně nabídlo hned několik rakouských umělců přístřeší. Přemlouval tedy matku k cestě do Rakouska, ne až do Kanady. Jenže matka, která zažila rakouský koncentrační tabor, o tom nechtěla ani slyšet a uchýlila se do švýcarského Vevey, kde jí byl poskytnut azyl, zatímco Jakov se usídlil ve Vídni a pokračoval tam ve své tvůrčí činnosti. Svou matku, která  ještě stihla napsat o osudu jejich rodiny knihu, pravidelně navštěvoval až do její smrti v roce 2002. „Jenže koho dnes zajímá holocaust,“ podotýká.

Sám je nyní poznačen i velice těžkou nemocí. Přes tuto nemoc a přes veškeré utrpení, které musel spolu s matkou podstoupit, zůstal pozitivním a nezatrpklým člověkem, a prý taková byla i ona. Když se ptám, jak je to možné, odpovídá mi: „Ani nevím. Jsem sice Žid, ale nikdy jsem nepatřil mezi velké praktikanty naší víry. Jestli mám v sobě něco pozitivního, tak je to osud – a ti moji předkové, hlavně matka.”

A pak mi vyprávěl příběh, který prý nejlépe vystihuje, jaká jeho matka byla: “Když jsme po druhé světové válce utíkali do Paříže, kde nám byl přislíben azyl, měli jsme s sebou jen dva kufry, v nichž bylo celé naše tehdejší jmění. V Miláně, kde jsme přestupovali na vlak, musela matka koupit jízdenky do Paříže. Na nádraží bylo hodně lidí, a tak mi povídá: ´Hele, teď tady stůj, ani se nehni z místa, hlídej ty dva kufry, já hned přijdu.´ Jenže já byl tehdy malý kluk, ani ve snu mě nenapadlo, co by se mohlo stát, a tak jsem jen čuměl na ten ruch kolem sebe a ani si nevšiml, že kufry někdo ukradl. Když se matka vrátila, vykřikla, kde jsou kufry. Začal jsem brečet, že nevím. Matka se však okamžitě uklidnila a řekla: ´To nevadí, hlavně že se ti nic nestalo. V Paříži nám snad nějaké hadry dají.´ Šli jsme pomalu k vlaku a vtom nás doběhli dva četníci. Vedli muže, který nesl naše kufry. Ptali se, jestli nejsou ty kufry naše, že se jim ten člověk zdá podezřelý. Matka mi nenápadně stoupla na nohu abych mlčel, a četníkům odpověděla: ´Ne, to nejsou naše kufry, asi opravdu patří tomu pánovi.´ Pak mě vzala za ruku a šli jsme pryč. Po chvíli nás doběhl ten mladý muž s kufry, v očích měl slzy. Četníci ho pustili a on hnán výčitkami svědomí nám ty kufry vracel. Úpěnlivě prosil o odpuštění. Matka se na něho podívala a řekla: ´To nic není, všechno je v pořádku.´ Vzala kufry a mohli jsme pokračovat v cestě. Už nikdy pak o tom nemluvila.” Jakov se odmlčel a pak dodal: “A taková byla celý život. Pořád jen odpouštěla a zapomínala. Jen na koncentrák v Rakousku zapomenout nedokázala.“

 Jemný hlas pana Bararona ztichl. Hleděl jsem na jeho usměvavou tvář. Najednou se mě zeptal, protože i on ví o mých nemocech: “Víte, který lékař by nám mohl pomoci?“ Chvíli bylo ticho a pak jsme oba zároveň vyhrkli: „Pán Bůh, jiný lékař na světě nám nepomůže...“

Inu, ponechme teď mé i jeho zdraví stranou. To, co bych rád na jeho příběhu zdůraznil, je ten jeho optimismus, ta jeho nezatrpklost, ta jeho ochota a tichá snaha začínat stále znova, nenechat se ubít křivdami a těžkostmi, které život přináší. Brát život jako určitý osud, jako šanci pro konání dobra, jako šanci žít tak, aby měl navzdory všemu smysl.

Petr Žaloudek, Vídeň 6.11.2010