Reportáž z pěší pouti na Velehrad

V jarním čísle Oříku (vyšel k Velikonocům) jsme si mohli přečíst podrobný popis pěší poutě na Velehrad. Jen stručně připomenu, že šlo o 8. ročník celorepublikového hvězdicového pochodu, skládajícího se z několika proudů. Ty se den před vyvrcholením pouti spojily na dvou místech už poměrně blízkých Velehradu, v Buchlovicích a v Boršicích.V každém místě vzdali poutníci při mši svaté dík za ochranu na cestě Panně Marii a sv. Jakubovi, patronu poutníků. Po večeři (připravené farníky těchto hostitelských míst), besedě s organizátory a setkání se známými z ostatních proudů, se odešlo brzy "na kutě", aby se všichni spánkem posilnili na poslední etapu cesty.

Jižní proud začínal v Ratíškovicích, odkud k nám před rokem přišel otec Ludvík. Protože tam před lety tuto akci organizoval, rozhodl se letos pro společné putování bývalých a současných farníků. Vyráželi jsme v pátek 22. srpna v sedm hodin ráno za mohutného vyzvánění zvonů a krásného počasí od ratíškovického kostela. Do Vacenovic jsme šli silnicí, pak jsme ale odbočili na lesní cestu, která nás vedla až do Bzence. Po lehkém obědě jsme pokračovali cestou necestou mezi poli a vinohrady a v dobré pohodě až do Boršic. Několikrát jsme museli správnou cesta určovat podle mapy. Cestou jsme zpívali, při kratších přestávkách na odpočinutí jsme se pomodlili, nebo otec Ludvík četl z literatury vážné i humorné. Do Boršic jsme dorazili v půl páté, za půl hodiny byla mše svatá. Ratíškovickou skupinu tvořilo 25 poutníků, z toho 7 našinců - z Ostrovačic pan farář a paní M. Kvardová, z Říčan paní M. Pospíšilová a z Veverských Knínic Zd. Nejezchlebová se synem Vítkem a manželé Kochovi. Čtrnáctiletý Vítek Nejezchleb byl nejmladším účastníkem této skupiny, nejstarší poutník měl 74 let, věkový průměr byl 52,8 roku. S ratíškovickými farníky jsme si dobře rozuměli, vzájemně se cestou podporovali a v kritických chvílích povzbuzovali. Ušli jsme 29 km.

Večer si s námi přišel popovídat "největší poutník" a organizátor poutě P. Jan Peňáz, děkan ve Velkém Meziříčí. S nadšením popisoval každoroční chvíle trávené v roli poutníka na Velehradě, připomněl význam svatých bratrů Cyrila a Metoděje. Celou tu oblast v údolí kolem řeky Moravy s velehradskou kotlinou nazval "rodným údolím naší víry, kultury a vzdělanosti". Proto je potřeba se tam vracet, v duchu a v srdci stále vzdávat hold oběma slovanským věrozvěstům a čerpat z tohoto zdroje posílení vlastní víry. Ti, kteří šli letos poprvé, obdrželi od P. Peňáze malé dřevěné velehradské kříže. Kdo absolvoval pochod už potřetí, dostal (následujícího dne přímo na Velehradě) na znamení ?poutnické dospělosti" velký kříž. Mezi nimi byli téměř všichni poutníci z Ratíškovic, vč. otce Ludvíka (jeho fotografie byla uveřejněna už v minulém čísle Oříku).

Druhý den ráno vyrazily dva mohutné zástupy poutníků na Velehrad, jeden z Buchlovic, druhý z Boršic. Ten náš, z Boršic, čítal 315 pěších poutníků, zbývalo ujít už jen 8 km. Čelo průvodu tvořily kříž a prapory, zpívaly se mariánské písně. Ve Zlechově nás vítal místní pan farář, na kostele vyzváněly zvony a zlechovští farníci nabízeli koláče a cukroví. Z domů mávali lidé a radostně volali. Samotný Velehrad jsme cestou neviděli, protože leží v kotlině.

Ale blízko na západním obzoru nás dlouho doprovázelo panoráma Chřibů se siluetou hradu Buchlova a kaple Barborky. Na východě zase hlavní hřeben Bílých Karpat s majestátní Javořinou. Když jsme přešli poslední kopec a spustili se strmou lesní cestou dolů, náhle jsme se ocitli na nádvoří před velehradskou bazilikou.

Buchlovický zástup už byl na místě. Jeho vedoucí P. Jindřich Bartoš, děkan ve Znojmě a na Vranově, již vedl poutní liturgické obřady.

Podle statistik pěších poutníků přišlo celkem 645. Vůbec nejstarší z nich byla paní Helena z Tišnova (78 let), nejmladším účastníkem byl 6letý Vojtíšek z Miroslavi.

Mezi přítomnými jsme rádi viděli řadu známých tváří z našich farností, kdosi napočítal 23 lidí. Většinou přicestovali auty. Někteří však měli za sebou několikadenní individuální pěší pochod už z domu nebo přijeli na kole.

Dohromady se na letošní pouti sešlo téměř tisíc lidí. Postupně jsme se přemístili do baziliky, kde se uskutečnila závěrečná děkovná mše svatá. Hlavním celebrantem byl P. Jindřich Bartoš, s nímž celebroval velký počet kněží a jáhnů. Promluvu k věřícím pronesl náš pan farář Ludvík Bradáč. Níže uvádím zajímavé pasáže z jeho kázání.

Než jsme z Velehradu odcestovali domů, rozloučili jsme se s ratíškovickými spolupoutníky a poděkovali jim za pomoc a podporu. Slíbili jsme si, že v příštím roce, pokud nám Pán Bůh zdraví uchová, se v Ratíškovicích znovu sejdeme na "startu" již 9. ročníku velehradského putování!

Vybrané části z kázání otce Ludvíka Bradáče na Velehradě 23. 8. 2008

Emauzští učedníci - jsou to dva poutníci, tak jako sv. Cyril a Metoděj, tak jako i my, se všemi radostmi a těžkostmi poutníků. Jaké to jsou těžkosti?

Ztráta naděje. O tom hovořme. To byla největší bolest emauzských učedníků, to je největší těžkost našeho vezdejšího putování.

• Vzpomeňme na Izraelity, kteří měli na dosah zaslíbenou zemi, a najednou se museli otočit zpět. Čekalo je 40 (!) let dalšího putování po poušti. Jak jim asi bylo? Jistě, zavinili si to svou nedůvěrou. Ale přece... Ta beznaděj. 40 let.
• V těchto dnech si připomínáme 40 let od události, která krutě poznamenala život většiny z nás. Bylo "pražské jaro". My čekali jsme jaro, vlastně už léto, my čekali jsme léto, a zatím přišel mráz. Naděje zamrzla. Mnozí se zlomili, už neměli sílu doufat. Jít dál? Jak? Jít dál - Kam ještě jít? To jsou nejtěžší otázky poutníka.
• Dovolte mi ještě jeden příklad: vezměte si litoměřickou diecézi. Zkrátka, vše se tam změnilo, když nastoupil před čtyřmi roky o. Pavel Posád. Nastalo jaro. Pak byl ale odvolán. Není na nás, abychom to posuzovali. Každopádně (a kvůli tomu to říkám), mnozí tamější věřící vypili kalich beznaděje: My jsme mysleli, že se litoměřická zahrada promění v kvetoucí sad, vrhli jsme do práce všechny své síly. A nyní byly pobořeny její zídky, aby z ní trhali všichni, kdo jdou kolem. Rozrývá ji kanec z lesa a spásá ji polní havěť (viz Ž 18). Nejhorší ze všeho je ztratit naději. Člověk bez naděje přestává bojovat, ochabují jeho ruce, nohy, už nejde, spíše se plouží, je téměř přilepený k zemi.

Ďábel, když útočí, tak útočí především proti naději. Tak totiž má šanci vyhrát celou válku. Používá k tomu to těžké, co se nám stalo: Manželství někoho se třeba rozpadlo, celoživotní vztah, člověk najednou nemá nic. Čím krásnější byl jeho život předtím, o to horší je jeho situace teď. Čím výš Ikaros poletoval, tím hlouběji padl. Člověk najednou nemá smysl života a nemá naději, nemá žádnou sílu, není kam a proč jít. To je "normalizace", je to šeď, prázdnota a únava, nekonečná chronická únava. Člověk se snaží, jde do Emauz, ale nějak mu to nejde. Říká si: Už je to stejně zbytečné, už se to nedá vrátit, už nic nepomůže. Je to chůze po tom světě, že by člověk utek.

Poutníku Ježíši, přidej se k nám, jako tehdy k těm dvěma. Začni mluvit k našemu srdci a zapal ho. A můžeš klidně urazit i naši ješitnost. Řekni nám: Jak jste nechápaví a hloupí! Což právě tato cesta, úzká a strmá, nevede do Božího království, což nevíte, že musíte projít údolím smrti, abyste přišli k šťavnatým pastvinám a tam se sešli v jedné hospodě na nocleh s ostatními poutníky?

Hovoř k nám, Pane Ježíši, teď při mši sv., a taky lámej chléb pro nás.

Slovo Boží v srdci emauzských učedníků bylo jako kapka vody pro vysychající rostlinku, jako šálek silné kávy, jako trylek ptáka po dlouhé zimě nebo jako slza v oku, když předtím vyschl pramen slz. Nějaké dveře se s rachotem otvírají, zeď beznaděje se bortí.

Lámání chleba pak tu změnu dokončilo. Člověk v sobě najednou má sílu. Eliáš, kterýještě nedávno seděl u cesty a přál si zemřít, vstává a jde tři dny a tři noci až k Boží hoře Chorebu. Emauzští učedníci v tu hodinu vstávají a apoštolové jdou do celého světa hlásat evangelium, vznášejí se jak orlové.

Kéž mše sv. znamená pro vás, milí poutníci, tu stejnou proměnu a obrovskou posilu pro další pouť, pro všechny, taky pro litoměřické a pro celý náš národ. Kéž dar Boží je mocnější než všechny těžkosti našeho putování, kéž láska Boží přemůže veškerou beznaděj! Ještě v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Mohli se vrátit, viděli šálom [Jeruzalém = město vidění pokoje].