Proč je obtížné přestat věřit v Boha

Článek s tímto názvem jsem si přečetl na internetu zde, kde vyšel sedmého března 2011. Jméno autora, jímž je třiadvacetiletý student filozofie, se nachází  na konci uvedeného textu. Aniž bych jej chtěl za jeho názor chválit nebo mu ho naopak vyvracet, hledám slova k vyjádření toho, co ve mně jeho text vzbudil. Jako preambuli udávám, že jsem věřící člověk, dokonce jsem vystudoval teologii a jsem kněz.

Autor uvádí dva osobní důvody pro své rozhodnutí přestat věřit v Boha: “Zaprvé jsem zjistil, že jsem podléhal silné iracionální tendenci důvěřovat institucím a autoritám. Zadruhé jsem v sobě objevil iracionální tendenci pokračovat v investicích do neúspěšného projektu jen proto, abych si nemusel připustit, že všechny mé předchozí investice byly zbytečným plýtváním.”

Čím víc se život na zemi “civilizuje, ztechničťuje a zpohodlňuje”, tím víc se lidé spoléhají na instituce, které si po staletí vytvářeli, vylepšovali a zdokonalovali. V zemích k nimž patří i Česko a Slovensko, je dnes samozřejmostí, že určité neziskové instituce, jako třeba školství,  zdravotnictví či jiné podobné obory, zkrátka tyto zaběhané instituce nutně potřebují pro svůj chod dotace jak ze ziskových odvětví, jako je třeba průmysl, tak i od státu, který přispívá nemalou částkou vytvořenou z daní svých občanů. Neziskové instituce bez ziskových již nedokáží žít, a platí to i naopak. Například když člověku ukradnou auto nebo mu shoří dům, na který celý život šetřil, přijde mu velice vhod, když za ztrátu svého majetku dostane peníze z pojišťovny, u které si jej nechal pojistit.

Podobné je to i s institucemi náboženskými. Kdyby byli věřící odkázaní jen sami na sebe, pravděpodobně bychom dnes byli ochuzeni nejen o nádherné gotické či barokní chrámy a kláštery, ale kdoví jak by to vůbec vypadalo s naší úrovní vzdělanosti, jak by byla vyvinuta nebo nevyvinuta ekonomika, právo atd. Ale pojďme dál: kdyby všechny tyto neziskové instituce neměly takovou moc, jakou mají, museli bychom zákonitě žít skromněji, protože vývoj vědy by byl zřejmě podstatně pomalejší a úroveň blahobytu nižší, možná bychom se necítili tak klidně a bezpečně, protože po mnoha stránkách by se nám pravděpodobně vedlo hůř. Jednu výhodu by to však určitě mělo: měli bychom více osobní i společenské svobody. A totéž by platilo i v instituci jakou je církev.

Ten kdo trochu zná církevní historii velmi dobře ví, jak se tato instituce vyvíjela: Na počátku byl Ježíš Kristus. Nedožil se nijak vysokého věku, zemřel drastickou smrtí ještě mladý. Nezanechal ani jediné psané slovo, na které bychom se dnes mohli odvolávat. Těch pár historických zmínek o jeho životě, které se dochovaly,  není možno brát jako souhrn faktů jeho života a učení. To, co o něm víme, známe jen z ústně podávané tradice, kterou až mnoho desítek let po jeho smrti sepsali různí lidé; když to měli napsáno, byli ti, kteří ho kdysi znali, většinou již mrtví, a nemohli tedy to co o něm napsali jiní ani potvrdit, ani vyvrátit. Po jeho smrti se však lidé začali scházet a říkat si: “Snažme se teď zachovávat to, co nám říkal a co nás učil, žijme podle toho.” Že to na tu dobu nebyl lehký úkol, je snadné si domyslet:  šlo o období Římské říše, kdy až do roku 313 po Kristově narození byli křesťané pronásledováni a vražděni. Z té doby také žádná katedrála ani chrám nepochází. Když pak konečně dostali mír, začala se Římská říše rozpadat a zakrátko přišli “barbaři”, kterým bylo jedno, jestli vraždí Římany nebo křesťany. O nějaké mocné a bohaté církevní instituci se v prvních staletích křesťanství tedy vůbec nedalo mluvit.

Pak však nastaly doby, kdy najednou – z různých, většinou velice praktických důvodů – bylo pro panovníky tehdejší Evropy pohodlné, dobré a vhodné myšlenku křesťanství podporovat, ba dokonce se to stalo módou a věcí prestiže do té míry, že se církevní hodnostáři, biskupové a papeži stávali vojevůdci a začali mečem a dalšími zbraněmi dobývat nekřesťanské, neboli pohanské národy. To, co se v této době v rámci struktury církve vytvořilo, tvoří dodnes podstatu toho, čemu říkáme hierarchická církev, přestože mnohé symboly moci papežů již zmizely, nebo se stále ještě pomalu, pracně odbourávají. Vzpomeňme například  jen na to, že ještě před  několika desítkami let nosili papeže na nosítkách, s tiárou, symbolem nejen církevní, ale i světské moci, na hlavě. Je však jen otázkou času, kdy se z nánosů doby odstraní všechna ta pompa a fanfáry, kterými se dodnes římská kurie honosí...

Ale tuto otázku teď nechci rozvíjet.  Jde mi jen o vyjádření souhlasu  s oním studentem, který říká, že až příliš věřil institucím. Když se jednou kdosi, kdo byl fascinován jeho učením, Krista zeptal: “Mistře, kde bydlíš?”, čímž chtěl vyjádřit svůj zájem, dovědět se více o jeho učení, o způsobu jeho života, být s ním co nejdéle, odpověděl mu Kristus: “Lišky mají své brlohy a ptáci svá hnízda, avšak Syn člověka nemá kam by hlavu složil.” Jinými slovy: Nepřišel jsem na tento svět proto, abych bydlel v nějakém paláci, ale proto, abych zde naplnil své poslání a abych co největšímu počtu lidí mohl ohlásit příchod nebeského království. Pak byl ten člověk fascinován Kristem ještě mnohem více. Neznáme žádné další detaily o životě tohoto člověka, zda se stal jeho učedníkem, jak vypadal jeho život předtím, než poznal Krista, a co se od okamžiku jejich setkání změnilo. Avšak tuto větu podávanou tradicí, jejíž pravověrnost nelze dokázat, považuji za zcela zásadní. Vyjadřuje totiž to, co v kontextu všech evangelií podává charakteristiku Krista: Byl to svobodný člověk, byl to rovný člověk, se vzpřímenou páteří. Když učil a mluvil v obrazech, nebral si servítky před nikým – ani před tehdejšími institucemi, ať již to byl římský stát, židovská hierarchie, či dokonce židovsko-farizejské mravy. Jak často je kritizoval!

Koneckonců, byli to nakonec jeho vlastní, jak Židé, tak i věřící, kteří ho obžalovali a žádali Piláta o jeho smrt. Mezi vlastní přišel, a vlastní ho nepřijali. Pro Krista neexistovala žádná instituce. Pro něho existoval jen Boží řád, a ten byl ztělesněním a praktikováním lásky. Život sám o sobě je dosti náročný a komplikovaný na to, abychom si ho ještě více jeden druhému a sami sobě komplikovali. Proto taky On říkával, že každý den má dost svých starostí, že se máme snažit zvládnout dnešní den, a teprve pak myslet na zítřejší problémy...

Jak velmi jsou tehdejší i dnešní náboženské instituce vzdálené od toho, co kázal a jak žil Kristus, přestože se na něho neustále odvolávají. Není vůbec náhoda, že se stále víc a víc lidí s institucí církve rozchází. Určitě to nedělají jen kvůli zamlčování sexuálních skandálů či tutlání jiných křivd. Kolik jen významných teologů a duchovních osobností, poctivě věřících, dnes již členy této “organizace” nejsou.

Druhým důvodem k nevěrectví, který student filozofie ve svém článku uvedl, je pohodlnost jako největší překážka zapojení vlastního rozumu a srdce do hledání pravdy. Je snadnější něco automaticky převzít od jiných, než si sám položit otázku “Proč?”, anebo “Proč takto, a ne jinak?” Neříkám, že vše, co přebíráme od jiných, je nebo musí být automaticky špatné. Vždyť ne nadarmo se říká: Historia est magistra vitae – Dějiny jsou učitelkou života. Ale pokud budeme v životě – ať jako soukromé osoby nebo jako společnost – stále jen něco přebírat, aniž bychom se snažili věci rozvíjet, dotvářet, nově formovat a formulovat, stanou se z nás tradicionalisté. Alespoň v církvi se tak tento druh lidí označuje, a někdy ještě mnohem tvrdšími, málo příjemnými výrazy. “Změna v názoru na existenci Boha je hlubokou změnou světonázoru, která mě donutila znovu promyslet hodnotu různých událostí v mém životě,” píše ve svém článku student filozofie.

Je si očividně vědom toho, k jak zásadnímu, radikálnímu kroku se svým rozhodnutím přestat věřit v Boha odhodlal. Až doposud byl věřícím člověkem, modlil se, četl náboženskou literaturu, rád diskutoval s ateisty, protože jim chtěl objasňovat důvody své víry. Nyní však dospěl k přesvědčení, že to, o čem mluví a jak žije, není tím, co cítí ve svém nitru. Někdo by na tomto místě mohl namítnout: Víra je dar, a pokud ten mladý člověk víru neměl a uvažoval jen čistě racionálně, nemohl dospět k žádnému jinému názoru.

Náš student na jiném místě píše: “Domníval jsem se, že všichni kolem mne mluví s Bohem, třebaže já sám jsem to nedokázal. Pojímal jsem svou neschopnost mluvit s Bohem tak, že pokud existuje člověk, který má zkušenost s Bohem, pak Bůh jistě existuje. Byl jsem si naprosto jistý, že papež, biskupové a teologové s Bohem určitě mluví. I kdybych pochyboval o tom, že to dokážou řadoví věřící, věřil jsem, že by žádný kněz nikdy nepřijal místo biskupa nebo dokonce papeže, kdyby s Bohem nemluvil.” Tato slova mohou znít trochu jako výhrůžka, trochu vypočítavě, ve smyslu: hodím haléř a oslík zakývá hlavou. Ale není tomu tak.  Uvedenými formulacemi tento hoch nenabádá jiné, ke kterým  stejně jako k němu Bůh nepromluvil, aby v něho přestali věřit. Vnímám je jako jeho schopnost postavit se na vlastní nohy, tak jako když se z dítěte najednou stane kluk a z kluka dospělý muž. Co na tom, že dospělý muž již nechce věřit tomu, čemu věřil jako kluk? Muž se chce dívat na svět svým pohledem, a i když jeho pohled nemusí být dokonalý, bezchybný, uvědomuje si muž sám sebe a dokáže vyjádřit co cítí, je upřímný, nehraje divadlo, stává se rovnou osobností. Kdysi jsem vedl rozhovor s jedním rakouským knězem, a ten mi říkal: nejprve se naučme žít jako lidé, teprve pak k tomu přidejme křesťanství.

Je lehké obléci se do něčeho, co nám dali jiní, je lehké chovat se tak, jak nám to do hlavy vštěpovali jiní, ale je to prakticky nemožné. Pokud jsme vyrostli jako normální, zdravé bytosti, začneme mít jednoho dne svůj vlastní vkus a budeme se oblékat tak, jak se to líbí nám. Pak taky přijde den kdy si řekneme, že to, co vyhovovalo našim předkům či učitelům, nemusí automaticky vyhovovat i nám.

Souhlasím s větou, že víra v Boha je dar. Ale pokud taky připustíme druhou část této myšlenky, že Bůh dává tento dar každému, že záleží jen na nás, jak s tímto darem budeme zacházet, jak jej přijmeme, musím souhlasit i s myšlenkami tohoto mladého studenta. On totiž hledá, přemýšlí, nechce žít na světě zbytečně. Dary, které od Boha dostal, používá k tomu, aby je správně využil. Když se dospívající muž či žena jednou postaví a řekne svým rodičům: to, co bylo dobré pro vás, již není dobré pro mne, neznamená to, že se proti nim bouří, ale že počítá s jejich podporou, tolerancí ke svobodě. Když upřímně hledající člověk udá své pádné důvody pro rozchod s vírou v Boha, je možná právě v tom momentu Bohu blíže než ten, kdo již všechno ví, kdo chodí pravidelně do kostela a modlí se. Myšlenky našeho studenta jsou upřímné, nejsou ani štvavé, ani obhajující, je to konstatování, ke kterému dospěl. Tu upřímnost k sobě samému u něho obdivuji a přeji mu na jeho životní cestě všechno nejlepší.

Peter Žaloudek, Vídeň, květen 2011

PONDĚLÍ, 7. BŘEZNA 2011

Proč je obtížné přestat věřit v Boha

Příští měsíc mi bude 23 let a teprve v květnu 2010 jsem přestal věřit v Boha. Poslední dobou jsem občas přemýšlel nad tím, proč mi to všechno trvalo tak dlouho. Proč přesně jsem představu existence Boha nedokázal odmítnout už mnohem, mnohem dříve? Na tuto otázku jsem zatím našel dvě odpovědi, přičemž obě mě tiše obviňují z toho, že jsem se dlouho dopouštěl jistých kognitivních omylů (chyb v přemýšlení).

Za prvé jsem zjistil, že jsem podléhal silné iracionální tendenci důvěřovat institucím a autoritám. Za druhé jsem v sobě objevil iracionální tendenci pokračovat v investicích do neúspěšného projektu jen proto, abych si nemusel připustit, že všechny mé předchozí investice byly zbytečným plýtváním.

The Authority bias

Důvěra v instituce: Pokud existují instituce které se zabývají Bohem, existuje i Bůh

Dříve, když jsem byl ještě věřícím, jsem příležitostně vyhledával hádky s lidmi, kteří v Boha nevěří. A někdy jsem si o ateismu četl. Přesto na mě kritika náboženství téměř vůbec nezapůsobila. Samozřejmě mě zajímá, proč to tak bylo.

Pamatuji si mnoho sofistikovaných argumentů, které jsem v diskuzích s ateisty používal. Dnes ale zřetelně vidím, že se za všemi těmi složitými a komplexními důvody schovávala dvojice jednoduchý argumentů, o kterých jsem ale nikdy nemluvil nahlas. Nikdy dříve jsem je nevyslovil, protože jsem si jich vlastně nebyl vědom. A nejspíš právě proto mě tak silně ovládaly. První z nich představím zde a další až v následující části.

Vždy jsem byl ochotný poslouchat ateisty a dokonce připustit, že jejich tvrzení znějí rozumně. Kdyby ale měl ateismus pravdu a Bůh by neexistoval, znamenalo by to, že všechny starobylé teologické fakulty po celé stovky let intenzivně studovaly ... nic. Všichni teologové by svůj život zasvětili pečlivé analýze ničeho. Všechny knížky o náboženství, které kdy byly napsány by byly téměř úplně nesmyslným seskupením slov. Taková tvrzení mi přišla dokonale absurdní.

A právě tato absurdita pro mne byla důvodem, proč ateismus zkrátka nemohl mít pravdu. Bylo pro mne nemožné představit si ateistický argument, jehož odmítnutí by bylo absurdnější než výše uvedená tvrzení znevažující teologické fakulty a zpochybňující práci množství lidí, kterou po téměř tisíc let vykonávaly.

Důvěra v autority: Pokud mají autority zkušenost s Bohem, pak existuje Bůh

Chybně jsem tedy předpokládal, že existence instituce je důkaz pro existenci předmětu, který zkoumá. Krom toho jsem ovšem také věřil v osobní integritu náboženských představitelů. Takové přesvědčení se dotýká důkazu Boží existence zkušeností Boha. Pokud existuje člověk, který má zkušenost s Bohem, pak Bůh jistě existuje.

Vždycky jsem toužil po tom, aby se mnou Bůh mluvil a vždycky jsem se velmi styděl za to, že ho nedokážu přimět k tomu, aby to dělal. Domníval jsem se, že všichni kolem mne s Bohem mluvit dokáží. Neustále jsem se bál, že se mě někdo z nich někdy zeptá, zda to umím a já že budu muset přiznat, že to neumím. To by pro mě byla naprostá katastrofa a nic takového bych nikdy nepřežil!

Byl jsem si také naprosto jistý, že papež a biskupové a teologové s Bohem určitě mluví. I kdybych pochyboval o tom, že to dokáží řadoví věřící, bylo mi jasné, že by žádný kněz nikdy nepřijal místo biskupa nebo dokonce papeže, kdyby s Bohem nemluvil.

Dnes se mi zdá, že se věřící v této věci navzájem drží v šachu. Každý věřící možná předpokládá, že on sice s Bohem mluvit neumí, ale ostatní že to určitě umí. A tak čeká, že se to jednou také naučí. Mám za to, že je třeba, aby někdo jako první řekl, že je císař je nahý. Tak tedy: očekávání, že se mnou někdy Bůh začne mluvit je falešné. Neexistuje nikdo, kdo by kdy s Bohem mluvil.

Too-much-invested-to-quit fallacy

Existuje ale ještě mnohem závažnější důvod, proč pro mne bylo velmi obtížné přijmout to, že Bůh neexistuje. Přestat věřit v Boha pro mne také znamenalo, že musím uznat, že jsem se mnoho let mýlil. Nejde jen o to, že je ostuda, že jsem léta nesprávně přemýšlel. Do náboženství jsem také hodně investoval.

Investoval jsem do něj čas a energii, když jsem docházel na bohoslužby, když jsem se pokoušel modlit, když jsem četl náboženskou literaturu, nebo když jsem vyhledával duchovní rozhovory. Investoval jsem do něj emoce a naděje, když jsem se trápil nad svými duchovními neúspěchy a ujišťoval se, že jednoho dne nakonec přiměji Boha mluvit.

Dlouho jsem nebyl ochotný přihlásit se k ateismu jen proto, protože by to znamenalo, že všechny moje předchozí investice do náboženství byly naprosto zbytečným plýtváním. Nějaký čas jsem si útěšně představoval, že v Boha znovu uvěřím a pokračoval jsem ve všech investicích, jako bych neměl vážné pochybnosti. V takové situaci bylo obtížné uvědomit si, že fakt, že jsem do něčeho hodně investoval není racionální důvod pro to, abych v oněch investicích pokračoval dál.

Změna v názoru na existenci Boha je hluboká změna světonázoru, která mě donutila znovu promyslet hodnotu různých událostí v mém životě. Co například všechny ty knihy a lidé, kteří mě svého času dokázali „posílit ve víře“? Vždy jsem o takových lidech a knihách přemýšlel jako o něčem, co pro mne bylo prospěšné a užitečné. Když jsem se stal ateistou, musel jsem ve své mysli všechny takové události přenálepkovat z „užitečné“ na „neužitečné a zbytečné“. Nakonec nemůže být žádné překvapení, že se mi do něčeho takového ze začátku vůbec nechtělo a že jsem se náboženství za žádnou cenu nechtěl vzdát.

Přestat věřit v Boha je obtížný úkol, který v tomto životě stojí před všemi věřícími a ve kterém je velmi snadné selhat. Je příliš lákavé zastavit se na půl cesty a nedotáhnout tento úkol do konce, obzvlášť pokud podceníme síly, které nás budou hnát zpět do náruče víry. Zvládnutí takového úkolu předpokládá ochotu čelit vlastní omylnosti a schopnost odpustit sám sobě i lidem, které milujeme a kteří nám nevědomky škodili, když nás „vedli a posilovali ve víře“.