Přehled křesťanských církví

Procenta křesťanů v zemích světa

Stručný přehled křesťanských církví

Původně se jediná církev Kristova realizovala jako společenství jednotlivých místních církví. Pojítkem mezi nimi byla Petrova služba a kolegialita biskupů. Mezi jednotlivými společenstvími byly rozdíly v liturgii, ve výkladu pravd víry a v organizaci. To nepřekáželo až do té doby, kdy tyto rozdíly přerostly v herezi a schizma.

K přerušení jednoty došlo nejprve u některých východních církví v souvislosti s formulováním nauky o Nejsvětější Trojici a o Vtělení. Je to skupina tzv. starých východních církví. Část z nich navazuje na monofyzitské učení (syrojakobitská, koptická, etiopská, arménská církev), další jsou nestoriáni (asyrská ortodoxní církev). Dříve k nim patřili ještě libanonští maronité, kteří byli zastánci monoteletismu. V 11. stol. dochází k oddělení pravoslavných církví, v 16. století dochází k rozkolu v důsledku "reformace", a tak vznikají protestantské církve, které se v následujících staletích štěpí na velké množství denominací. V nové době se od katolické církve oddělují starokatolíci a některé národní církve, u nás je to Církev československá husitská. Vznikají též společenství spojující křesťanství s prvky jiných náboženství. Některé vykazují znaky sekty.

Pravoslaví

K rozkolu došlo původně z důvodu bohoslužebných rozdílností. Později se k němu přidala i věroučná rozdílnost, protože Západ šel dál v rozvíjení dogmatického učení, kdežto Východ ustrnul na nauce formulované prvními sedmi koncily. Zvláště článek filioque (...který z Otce i Syna vychází) přidaný Západem do nicejsko-cařihradského vyznání víry považují někteří pravoslavní za bludný, ačkoliv toto učení lze najít i u pravověrných východních autorů.
Pravoslaví vstoupilo do českých zemí v minulém století a navázalo zde na starobylé kontakty s křesťanským Východem sahající až do doby cyrilometodějské.

Starokatolická církev

Vznikla v německé jazykové oblasti krátce po Prvním vatikánském koncilu (1869-70) jako nesouhlasná reakce na dogma o papežské neomylnosti. Jinak jsou věrouka i liturgie prakticky stejné jako v církvi katolické, s tím, že někteří aplikují dokonce i katolickou liturgickou reformu po Druhém Vatikánu, jiní se přidržují předreformního ritu. U nás vznikla starokatolická církev v německých oblastech severních Čech a Moravy se sídlem ve Varnsdorfu. Po vysídlení Němců se katedrálním městem stala Praha a starokatoličtí věřící jsou převážně české národnosti.

Církev československá husitská

Po první světové válce se prosadila snaha založit národní církev, která by navazovala na česko-slovenské reformní tradice. Byla založena v r. 1920 jako církev československá a od té doby prošla bouřlivým naukovým vývojem, od téměř nekřesťanských pozic v počátcích až po relativní blízkost protestantismu nebo katolicismu. Nejdůležitější roli sehrála husitská tradice, proto se také v roce 1971 dostala i do názvu této denominace. Bohoslužby jsou velmi podobné katolickým, včetně teoreticky uznávaných sedmi svátostí, jsou zde ale i prvky křesťanského Východu.

Tradiční protestantské církve

Jsou to ty, které bezprostředně navazují na činnost Martina Luthera (1483-1546), Huldrycha Zwingliho (1884-1531) a Jeana Calvina (1509-1569), tedy iniciátory tzv. druhé reformace. U nás se jim také říká církve evangelické. (Přímé dědictví první reformace, např. husitství a valdenství, v českých zemích nemáme. Na pomezí první a druhé reformace stojí dnešní Jednota bratrská.) Klasickými znaky protestantského vyznání jsou: Písmo svaté (bez deuterokanonických knih) jako jediný pramen zjevení ("sola Scriptura"), důraz na spásu pouhou milostí ("sola gratia"), nikoliv skutky, ale pouhou vírou v Ježíše Krista ("sola fide"). Charakteristický je také zredukovaný počet svátostí, zjednodušená bohoslužba a církevní struktura. Pro přehlednost uvádíme zjednodušenou chronologickou tabulku vzniku jednotlivých protestantských denominací v našich zemích:

Ostatní protestanté

Svobodné reformované církve (kongregacionalisté): vycházejí z kalvínské reformace. Kongregacionalistické zřízení spočívá v tom, že každý sbor je natolik samostatným celkem, že o něm lze mluvit jako o samostatné církvi. Konference delegátů jednotlivých sborů má za úkol pouze vymezit společný věroučný rámec, ve kterém se smějí věřící pohybovat. Správní moc tento orgán nemá. Členem těchto církví se člověk nestává křtem, ale veřejným vyznáním svého obrácení. Sbor bdí nad dodržováním pravidel křesťanského života svých členů a poklesky trestá sankcemi, někdy i vyloučením. Rozeznává mezi přípravnými a plnoprávnými členy, přičemž jen ti druzí mají přístup k večeři Páně. Tuto linii u nás představuje Církev bratrská.

Baptisté: pocházejí z anglické reformace. Křtu musí předcházet osobní víra a vyznání, proto křtí až v dospělosti a jen takový křest považují za platný. Nejvíce jsou rozšířeni v USA, v Rusku a na Ukrajině. První sbor u nás byl založen r. 1885.

Metodisté: oddělili se od anglikánů. Od ostatních protestantů se liší důrazem na osobní posvěcování, ke kterému je potřeba kromě milosti a víry také spolupráce člověka. Tímto metodickým úsilím o vlastní posvěcení, kterým jsou blízcí katolické nauce, si také vysloužili svůj původně pejorativní název. Metodisté vyvíjejí velké sociální a misijní úsilí. V Čechách začali působit v roce 1920 (jako americká misie).

Metodistickým tradicím je blízká Armáda spásy. Je organizována vojenským způsobem a jejím cílem je sociální pomoc a misie.

Letniční církve: zakládají své vyznání na osobním prožitku působení Ducha svatého. Zdůrazňují přítomnost a nutnost charismat - mluvení jazyky, uzdravování, proroctví atd. Samotné hnutí se považuje za nadkonfesijní a projevuje se také uvnitř tradičních evangelických i katolických církví. Mezi protestantské letniční sbory patří u nás např. Voda života, Nový život, Ježíš přijde, Sbor Božího slova, Křesťanské společenství. Některé z nich mají rysy sekty, tzn. manipulace s lidským vědomím. Umožňuje jim to právě "charismatický" projev, který může být často spíše davovou psychomanipulační praktikou než působením Ducha svatého.

Křesťanské sbory: vznikly jako snaha o viditelné společenství jediné Kristovy církve. Odmítají konfesijní rozdělení i struktury církve. Považují za autentického křesťana toho, kdo se drží "zásad evangelia", neznají jiné "členství".

Adventisté sedmého dne: odštěpili se od baptistů v polovině 19. stol., od nichž přejali nutnost osobního obrácení jako předpokladu křtu (vždy ponořením). Zdůrazňují brzký druhý příchod Ježíše Krista. Zavazují své členy k zachovávání některých starozákonních předpisů, např. svěcení soboty, čisté a nečisté pokrmy. Členové odevzdávají desátek z příjmů. Jejich poslání je výrazně misijní.

Společnosti stojící na pomezí křesťanství

Některé náboženské společnosti mají sice historické nebo myšlenkové vazby na křesťanství, nicméně jeho podstatné prvky jsou okleštěny. Také zde se často setkáváme s prvky sektářství. Patří k nim mimo jiné:

Mormoni (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů): byli založeni v Americe r. 1830 a věří, že dějiny starozákonního Božího lidu pokračovaly odchodem deseti severních kmenů Izraele do Ameriky, v mužských příslušnících této společnosti pokračuje Áronovo a Melchisedechovo kněžství. Mají několik chrámů, které jsou pro cizí nepřístupné, ale obvyklá shromáždění jsou naopak misijní. Ospravedlnění a křest chápou jinak než křesťané a s jinými denominacemi neudržují žádné kontakty.

Moonovci (Církev sjednocení): založil je Korejec Sun Myung Moon, který se považoval za pokračovatele nepodařeného Kristova díla. Mísí se tu orientální prvky s křesťanstvím, ale podstatné prvky křesťanství jsou popírány. Tato společnost se u nás v poslední době až nebezpečně rozrůstá.

Unitáři: považují se za nadkonfesijní duchovní společnost, jejímž cílem je "integrální vědomí lidstva". Mísí prvky všech vyspělých náboženských systémů a spatřuje v nich vyšší jednotu. Ježíše staví naroveň ostatním "probuzeným" zakladatelům světových náboženství. U nás jsou skromně zastoupeni.

Antroposofická společnost (Obec křesťanů): také spojuje prvky mnoha myšlenkových a náboženských systémů. Narozdíl od unitářů má bohatý ritus, v němž je obdoba křtu i eucharistie. Zakladatelem je Němec Rudolf Steiner (přelom století). S tímto systémem souvisí tzv. valdorfské školství.

Hnutí grálu: považuje tělesný svět za neskutečný, kombinuje nejen prvky křesťanství a jiných náboženství, ale i parapsychologické jevy a středověké legendy o grálu, číši s Kristovou krví.

Svědkové Jehovovi: jsou neznámější a nejrozšířenější "společností na pomezí" u nás i ve světě. Vydávají v mnoha jazykových mutacích časopis Strážná věž. Jejich věrouka podléhá vývoji, ale v zásadě popírá všechny podstatné prvky křesťanské víry: Kristovo božství, Trojici, vykoupení, existenci duše. Výrazné je jejich učení o věčnosti, která je pouhou obnovou zdejšího světa. Druhý příchod Krista nastal v roce 1914, a v dohledné době se čeká konečná bitva u Harmaggedonu. O jehovistech zvláště platí, že diskuze s nimi nemá valný výsledek, zvláště pak ne o jednotlivých bodech jejich učení, protože právě na takové rozhovory mají nacvičené celé sekvence otázek a odpovědí a nad svými odpověďmi samostatně nepřemýšlejí. Osvědčuje se vytrhnout je z jejich naučených schémat nějakou pro ně neobvyklou otázkou, např: "Jak víte, že zrovna vy a vaši vůdcové vykládáte Bibli správně? Proč zrovna vám máme věřit, když existuje mnoho jiných výkladů, které tomu vašemu odporují?" Na tomto pro ně tenkém ledě spíše zapřemýšlejí o základech své víry, než kdybychom se jim pokoušeli vyvracet jednotlivá tvrzení.

(A. Lang, Církev, sloup a opora pravdy, Velehrad, Olomouc 1993).