Pouť MUKLů na Hostýně

Přijeli ze všech končin České i Slovenské republiky, někteří, jako bývalí exulanti dokonce z Rakouska, Německa a Švýcarska. V rukách mnohých malé nákupní tašky z plastu či tkaniny, jaké se kdysi za komunismu běžně prodávaly v Československu. Někdo měl však i decentní, i když na dnešní dobu již staromódní koženou aktovku. Náhodně procházející muž kolem mne ji otevírá, s taktní zvědavostí hledím dovnitř. Není tam žádný laptop či fascikly s mimořádnými dokumenty, jen nepořádek skládající se ze svačiny zabalené v papíře, krabiček léků, kapesníků, starý ošumělý sešit velikosti A3 a ještě nějaké maličkosti ...

Nervózní pohledy na hodinky, spěch, všichni chtějí stihnout mši v 10 hod. Narvaný chrám, chvějící se zdi vyvolané mohutným, jednohlasým zpěvem, zvonek, dobrá desítka koncelebrantů, až na jednoho mladíka, všichni již staršího vzhledu, důstojný projev hlavního celebranta, premonstrátského opata ze Strahova, Víta Pojezdného: "Do kriminálu se může dostat leckdo, ale být zavřen kvůli politickým názorům a kvůli čestnému charakteru je zločin ..." rezonuje v mých uších. Když mše skončí, lidi se pomalu ubírají ven.

Prochází tiše kolem mne, v mnoha očích zřím lesknoucí slzy, smutek v tváři ... Na malé cestičce vedle baziliky se řadí do ceremoniálního zástupu vojáci v parádně nazdobených "mundúrech", blýskající boty, šavle na boku, v rukách kytice a věnce. Přijeli speciálním autobusem až z Prahy, přímo z Hradu, odkud je pro tuto akci propůjčil prezident republiky. V čele průvodu ladí tóny vážné hudby kapela hradní stráže. Skvěle nacvičeným pochodem se konvoj dává do pohybu. Asi po 200 metrech dorazí všichni k malému pomníku. Přes zástup lidí ho nevidím, už však vím, že je to pomník obětem komunistické perzekuce - M U K L - ům. Pro ty z nás, teprve nedávno narozené, vysvětluji: Mužům Určeným K Likvidaci. Byly jich tisíce. Pracovali v Jáchymově, Pardubicích, Valdicích, Pankráci, Leopoldově, Podolínci... a v mnoha jiných lágrech komunisticko-estébáckého teroru v padesátých a šedesátých letech. Těch, co přežili, jsou dnes již řádově jenom stovky ... Na Hostýn jich přišla již jen nepatrná část, protože většina z těch, kteří ještě žijí, je na tom zdravotně velice špatně. Přijeli zvláštními autobusy, někteří jeli celou noc. Jsou zde přítomní i mladší. Ti sice nebyli zavřeni v žádném lágru, ale jako manželky či děti a vnuci nespravedlivě odsouzených si vytrpěli taky dost! Někteří z nich tisknou vozík a na něm hromádka bytosti z těla a duše, spíše však duše, protože tělo je již staré, nemocné a bezvládné...

Této pouti jsme se letos 5. září 2009 zúčastnili poprvé na popud našich přátel - manželů z Vídně. Oba by mohli napsat o komunistické perzekuci obsáhlou knihu. Do Vídně emigrovali v roce 1968, poté, co skončila éra Dubčeka a oni z obav, aby se neopakoval desetiletý lágr v uranových dolech, který prožil ON, a období strachu z čekání v nejistotě a omezování při výchově dětí, které prožila ONA, když byla doma, sama s dětmi, bez manžela a stala se terčem neustálých pošklebků a šikan za to, že je ženou vězně, volili raději život v nejisté cizině. Nebyli již nejmladší, byli ve věku, kdy má člověk rád určité jistoty a zázemí a začíná se připravovat na období, kdy už nebude mít tolik sil a finančních možností, aby mohl žít v slušném důchodu. V takovém věku a s malými dětmi se věru velice těžko začíná žít znovu, od nuly, v cizím světě, v cizím jazyce, bez příbuzných, přátel ... Kdo to nezkusil, ať raději pomlčí!

Tito naši přátelé nezanevřeli, nezahořkli, dnes, když jsou již otevřené hranice, se rádi vrací do své staré vlasti. Ne vždy jsou to však příjemné návraty. Mnoho jejich nejbližších již nežije. V době komunismu, kdy byly hranice hermeticky uzavřené a oni odsouzení za "zločin opuštění socialistické vlasti", nemohli své příbuzné a milé navštívit. To, co jim kdysi bylo drahé, na co rádi vzpomínali, kam by se znovu rádi vrátili, již zavál čas a bolest v srdci ... Přesto se těší z té velké změny, která před 20 lety v Československu nastala. Jsou však obezřetní. Životní okolnosti a zkušenosti je zformovaly v osobnosti, jakých je velice málo. Když jde člověku o holý život, vše co je přítěží, co není důležité, ztrácí smysl. A když jde člověku o to, aby mohl svobodně dýchat, myslet a žít, vše nepodstatné odpadá. Svoboda sama o sobě, ve své podstatě, je tak nesmírně obsáhlá a bohatá, že bez fanfár a všelijakých ozdob vystačí k tomu, aby člověka plně uspokojila a naplnila. Tito naši přátelé jsou realisté, vidí, co se v republice děje, kolik křivd dodnes nebylo napraveno, kolik zkorumpovaných posluhovačů komunistických zločinů se beztrestně a volně pohybuje po republice. Stali se z nich úspěšní podnikatelé, vážení občané, dokonce i politici na nejvyšších místech. Převlékání kabátů je typickou módní činností lidí pochybného charakteru. Na území Čech, Moravy a Slovenska se však tato činnost stala samozřejmostí, je to jev tak typický a častý, že se už nikdo nad tím nepozastavuje. Známý rumunský Europoslanec, bývalý disident, protestantský biskup, kdysi navržený na Nobelovu cenu za mír, Lászlo Tökés, v rozhovoru pro MF Dnes uveřejněném 15. srpna tohoto roku, varuje, že to dvacetileté sametové koketování s vyrovnáváním se se zločiny komunismu se z dlouhodobého hlediska může nevyplatit: jestli se neudělá morální čára a nepojmenují se konkrétní zločiny komunismu, které budou patřičně kvalifikovány, posouzeny, odsouzeny a potrestány. Společnost se bude kroutit pořád jen v jakémsi začarovaném kruhu. Nejenom, že se nedostane dál, ale hrozí reálné nebezpečí, že jednoho dne dojde k propuknutí nové diktatury ...

Pořád častěji se mi stává, že lidi, kteří za komunismu mnoho trpěli, si ne-přejí zveřejňovat své osudy a být jmenování. Plně to chápu a respektuji i naše přátele z Vídně, kteří mne prosili, abych jejich jména nezveřejňoval ...

Jsem nesmírně rád a vděčen za to, že se pouť na Hostýně každý rok od pádu komunismu vždy začátkem září koná. Lidé by neměli zapomenout. Naše demokracie má zatím stále jen krátké trvání a její stabilita je vratká. Přál bych si, aby zločiny komunismu nikdy nezapadly prachem zapomenutí. Přál bych si taky, abychom my všichni - děti nové generace, která již politické šikany nezažila, jsme byli vděčni všem těm, kteří nám svou obětí přispěli k vytvoření atmosféry svobody, ve které žijeme. Kéž se o těchto lidech bude vždy mluvit s úctou a povděkem a kéž jsou našimi vzory!

P.S. 1

Cestou na Hostýn jsme jeli autem s manžely odněkud z Valašska. Oba jsou již důchodci, političtí vězni nebyli. Na mou otázku, proč tedy na tu pouť jdou, mi řekli: "Víte, v našem národě je tak zamotaná situace, že mnoho lidí neví, komu má věřit. Nám jsou oběti těchto lidí, kteří nikdy nedostali šanci udělat kariéru či mít důležité postavení ve společnosti, nesmírně sympatické, chceme je uctít a alespoň svou účastí na této pouti jim vzdát hold ..." Pak se ke mně obrátil a řekl: "Na těchto poutích jsme již potkali a taky teď tam uvidíte mnoho politiků, dokonce i členů vlády. Schyluje se k volbám, určitě jich tam pár bude - mně by však bylo milejší, kdyby tam raději nechodili a nezneužívali této pouti pro své politické cíle ..."

P.S. 2

Slavnostní řeč u pomníku měla jedna vysoce postavená politička z Prahy. Její projev se mi velice líbil, natolik, že jsem šel za ní a požádal ji o kopii. Ochotně mi ho poskytla. Původně jsem chtěl část z jejího projevu použít na závěr mého textu. Pak mi ale bylo řečeno ústy skutečného MUKLA: "Ta paní umí hezky mluvit. Je však členkou strany, kterou by ráda očistila od skvrn, které na sobě ta strana má, proto chodí na takové akce. Navíc, zanedlouho budou volby a členové všech stran lákají a hledají voliče, kde to je jen možné ..."

A tak navzdory tomu, že jsem již tuto političku písemně kontaktoval a požádal o kopii jejího textu, teď tak nečiním a její proslov neuveřejňuji ...

ThLic. Peter Žaloudek, Vídeň, září, 2009

(Z edice: Jsou mezi námi - o nevšedních lidech všedního dne)

Autoři článků: