Lze být celý život jen skladatelem?

Rozhovor se Zdeňkem Pololáníkem

Hlasy národa, Měsíčník české misie v Chicagu, číslo 11/2008

Zdeněk Pololáník (*25. října 1935) je jedním z mála hudebních skladatelů, kteří se dnes věnují kompozici jako svobodnému povolání. Díky mimořádnému hudebnímu nadání a píli Zdeněk Pololáník zkomponoval přes 700 děl, přičemž významné místo zaujímá duchovní hudba. Jeho skladby se hrají nejen v 25 státech Evropy, ale i ve Spojených státech amerických, Austrálii, Rusku, Japonsku či Novém Zélandu.

Roku 1998 byl jmenován Čestným občanem městyse Ostrovačic a za svoji tvorbu obdržel: v r. 2002 na Velehradě Řád sv. Cyrila a Metoděje, Cenu Jihomoravského kraje (2005) a Medaili sv. Petra a Pavla k jubileu brněnského biskupství 2007. Na podzim r. 2001 se pod záštitou brněnského biskupa Mons. Th.Lic. Vojtěcha Cikrleho uskutečnil v brněnské katedrále koncert z Pololáníkových skladeb, kde mimo jiné zazněla i Missa solemnis v interpretaci Severočeského filharmonického sboru pod taktovkou Mgr. Josefa Zadiny, který o Pololáníkově slavnostní mši napsal: „Vrcholem večera byla Missa solemnis, která navazuje, spoluvytváří a po desetiletích doplňuje periodu: Antonín Dvořák Mše D Dur, op.86 - Leoš Janáček Glagolská mše - Z. Pololáník Missa solemnis. Spolu s Dvořákovou Mší D Dur, op. 86 vytváří v oboru kantáta - mše nejvýraznější liturgické dílo v českých hudebních dějinách.“ Osobní dojem z koncertu byl vynikající. Pololáníkova hudba je krásná, svěží a plná invence. Je bytostným vyjádřením víry a hudebním pokladem dneška.
Na notnou část profesionálních hudebníků mělo rozhodující vliv hudební zázemí rodiny - tedy podchycení talentu již v útlém věku. Bylo tomu tak i u Vás?
Spíše bych řekl o generaci posunutou tatínkovu touhu po hudbě. Tatínek se stal proti své vůli živnostníkem. Měl 7 sourozenců, o jejichž životní náplni rozhodl jejich otec. Ačkoliv měl prosperující hostinec a řeznictví, měl krásný tenor, rád zpíval a využíval všechny příležitosti slyšet hudbu živě i v rozhlase, kterou si pamatoval, a měl radost z mých raných hudebních reakcí. Ještě než jsem začal chodit do školy, koupil mi housle a našel učitele. Bylo to i moje přání později rozšířené o klavír, akordeon, harmonium, varhany a kytaru.
Vzpomínáte, kdy jste začal psát svoje první skladbičky?
Až na konzervatoři. Předtím jsem si raději improvizoval na všechny uvedené nástroje, než procvičoval „literaturu“, etudy a stupnice.
Kdo Vás připravil k přijímací zkoušce na brněnskou konzervatoř?
Dělal jsem původně zkoušku na gymnázium, nebyl jsem však jako syn živnostníka vybrán. Úspěšná zkouška však mi umožnila přijetí na Vyšší zdravotní školu. Koncem 1. ročníku jsem poznal, že se tento obor naprosto rozchází s mými zájmy. Jelikož jsem v té době již hrál v kostele na varhany, rozhodl jsem se pro konzervatoř. Připravoval jsem se podle směrnic sám. Necelý měsíc před přijímací zkouškou mi nabídl pomoc pan Miloslav Krejsa, který zrovna konzervatoř absolvoval. K přijetí to však nestačilo, ale udělal jsem zkoušku na nově zřízené oddělení pro výchovu hudebních pedagogů na Hudební škole Jaroslava Kvapila v Brně, kde jsem se konečně dostal na varhany ke skvělému panu prof. Josefu Puklovi. Ten mi dopomohl za rok zvládnout všechny technické nedostatky. Další rok jsem se ocitl na konzervatoři. S Milošem Krejsou jsme zůstali v kontaktu přátelském i hudebním dodnes.
Jak se vyvíjela Vaše spolupráce s Josefem Puklém v budoucnu?
Na konzervatoři jsem se dostal v hlavním oboru - varhany - k prof. Josefu Černockému. Prof. Pukl mne tam učil improvizaci,  hru  z listu a doprovod. V době tohoto studia jsem však již pilně komponoval. Prof. Černocký o tom ale nesměl vědět.  Neměl rád „rozptylování“ jinými zájmy než hrou na varhany. Napsal jsem v té době mj. Liturgickou mši pro sólo, smíšený sbor, varhany (a orchestr), kterou připravil a na pouti v Letovicích provedl ředitel kůru Miloslav Krejsa. U varhan byl právě pan prof. Josef Pukl. Řekl mi tehdy: „Když napíšeš něco pro varhany, dones mi to.“ Také v pozdějších letech hrál i doprovázel většinu mých varhanních premiér. Prof. Černocký až po mém veřejném absolventském varhanním koncertě slyšel, jak si moji spolužáci Jaroslav Šiler a Milan Bialas připravují moje Variace pro varhany a klavír op. 1. Skladba ho nadchla natolik, že se ujal jejího nastudování a prosadil ji na koncert a do rozhlasu. Začal se pak zajímat o moji tvorbu, kterou si oblíbil a velmi ji propagoval až do své předčasné smrti.
Co Vás inspirovalo k napsání Liturgické mše?
V době studií jsem denně před vyučováním navštěvoval mše sv. v různých brněnských chrámech, které byly na cestě do té které školy. Předesílám, že jsem od pěti let pilně ministroval a návštěva mše sv. později bylo jen pokračování. Když jsem získal Římský misál s latinsko-českým textem ordinária, který jsem pak denně při své mešní účasti používal, rozezněl se mi sám tento text, což jsem jen zachytil do notových osnov. Tak jsem nevědomky předešel svým zhudebněním ordinária pozdější změnu latinské bohoslužby na českou.     Při návštěvě P. Josefa Olejníka v jeho tehdejším působišti v Andělské Hoře jsem se od něho dověděl, že se chystá tato změna. Přehrál mi při-pravené svoje 1. ordinárium a se zájmem vyslechl moji Liturgickou mši.
Byla Liturgická mše později revidována? Máte zmapováno, kdo byl jejím nejčastějším interpretem?
Ke svým skladbám se nevracím. Prvním a nejčastějším interpretem byl Miloslav Krejsa v Letovicích.
V r. 1996 vyšla Vaše Liturgická mše, Ave Maria a Te Deum spolu s Dvořákovou mší D dur na zvukovém nosiči v interpretaci Brněnského filharmonického sboru. Byly skladby Ave Maria a Te Deum zkomponovány k nějaké příležitosti?
Ave Maria jsem napsal pro slavnost posvěcení nového salesiánského chrámu v Brně – Žabovřeskách na výzvu jejich varhaníka a mého spolužáka z konzervatoře Radka Fronce. Na přání pana Josefa Zadiny byla zinstrumentována, stejně i Te Deum, které ve varhanní verzi vzniklo pro film Petra Kudely „Moravská mše.“
Na brněnské konzervatoři jste kromě varhan studoval také skladbu u prof. Františka Suchého. Po jejím absolutoriu jste se cítil více jako skladatel nebo jako varhaník?
Skladatel. Proto jsem volil další cestičku studiem tohoto oboru na JAMU. Na var­hany jsem však rád hrával při liturgiích v kostele. Měl jsem při nich svobodu projevu. Skrytá hra na kůru mi vyhovovala. Nevyhledával jsem příležitosti pro veřejné vystupování.
Na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1957 - 61) jste absolvoval skladbu u prof. Viléma Petrželky a prof. Theodora Schaefra. Jak na svoje učitele vzpomínáte?
Jsem jim vděčen za všechny jejich poznámky a připomínky. S oběma jsem měl ten nejlepší vztah, jaký si lze představit. Byl jsem rád, že jsem poznal během studia oba, protože každý mi dal svoje osobní zkušenosti, které byly od sebe samozřejmě odlišné. Nikdo mne do ničeho nenutil, dovolil mi plnit vlastní přání ve výběru formy i stylu. Svým způsobem jsem byl i autodidakt. Čas na JAMU mi umožňoval kromě kompozice slyšet množství skladeb, navštívit řadu zajímavých koncertů a „přečíst“ mnoho zajímavých skladeb z partitur.
Prof. Vilém Petrželka byl Janáčkovým žákem na varhanické škole, který např. dokomponoval mistrovu „Nedokončenou mši Es dur“. Bylo možné se v době nábo­ženské nesvobody věnovat např. rozboru duchovní tvorby Janáčkovy nebo Vaší?
Liturgickou   mši   jsem   předložil   mezi jiný-mi skladbami při přijímací zkoušce na JAMU. Pan prof. V. Pe-trželka, O. Chlubna a J. Kvapil ji se zájmem prohlédli a příznivě okomentovali. Na JAMU jsem se však věnoval skladbám absolutní hudby a vokálním s profánními texty. Nabuchodonosora na biblický text jsem komponoval o prázdninách mimo osnovy a také pan prof. Schaefer se k této skladbě pedagogicky nehlásil a nevyjádřil, i když zazněla na absolventském koncertě JAMU Veselkova žáka Libora Coufalíka s velkým ohlasem v Besedním domě. Studium mělo svoje osnovy, ve kterých se duchovní hudba nevyskytovala. Věnoval jsem se jí tedy navíc a nejen jí.
K velmi úspěšným a repertoárovým čís­lům brněnské Kantilény patří Vaše znamenitá Missa brevis, jež v r. 1994 vyšla v interpretaci tohoto souboru také na CD. Je to Vaše nejhranější kompozice?
Doufám, že se časem ujmou podobně i jiné skladby, až se dostanou k podobným hudebním nadšencům jako byl dirigent Kantilény prof. Ivan Sedláček.
Která skladba je z Vaší duchovní tvorby je největší a která Vám dala nejvíc práce?
U skladeb nerozhoduje rozsah ani obsazení. Mám ke všem stejný vztah. Nejbližší je vždy ta, kterou právě píšu. Skladby svým způsobem „zrají“ v mé představě. K jejich zápisu dochází různě. Někdy hned, jsou-li „objednány“ a s termínem, jindy po letech, až pro ně vznikne prostor. Dobu přípravy potřebuje např. zhudebnění cizojazyčného originálu. Z těchto kompozic bylo nejsložitější celovečerní scénické oratorium Šír has šířím (Píseň písní) pro sóla, sbor a velký symfonický orchestr, jehož foneticky přepsaný úplný biblický text jsem se celý před zhudebněním naučil zpaměti samozřejmě s plným porozuměním každého slova. Až mi tento text začal „zpívat“, dal jsem se do kompozice.
Jak byste charakterizoval svůj kompoziční styl? Ke kterému skladateli máte nejblíže?
Ke všem a k žádnému zvlášť. Pokud měli silnou invenci, nedělám rozdíly mezi starou a novou hudbou, mezi hudbou pro jeden nástroj a vokálně orchestrálními skladbami. S obdivem a úctou k autorovi jsem vyslechl mnoho skladeb, ale o vzoru nevím. Naopak. Byl-li jsem upozorněn na neuvědomělou podobnost, uvědoměle jsem ji odstranil. Neuvědomělým podobnostem se nevyhne žádný.
Dnes vykonáváte funkci ředitele kůru a varhaníka kostela v Ostrovačicích. Bylo to Vaše první varhanické místo?
Ano. Bylo mi asi 11 let, když jsem začal a v Ostrovačicích hraji doposud. Za totality jsem měl sbor kolem 40 členů. Zpíval jen na Vánoce a Velikonoce spolu s instrumentální skupinou.
Po roce 1989 jste působil také jako varhaník v brněnské katedrále. Hrát na katedrální varhany musí být asi zážitek?
Bylo to po nástupu Otce biskupa Vojtěcha Cikrleho asi 3 roky. Zpočátku jsem se vždy těšil z mohutného tutti varhan, které ještě po zvednutí rukou z manuálu doznívalo asi 7 sekund. S tímto echem jsem musel počítat i při improvizaci a změnami harmonie, aby nevznikly kakofonické akordické střety. Také měly tu zvláštnost, že po stisku kláves se ozývaly tyto tóny se zpožděním. Muselo se tedy hrát „hmatem“ dopředu a nečekat, až se ozve zvuk. Po svatbách, kterých byla vždy o sobotách celá řada, jsem odcházel po točitém schodišti vysokého kůru jak opilý, což ještě dlouhou chvíli přetrvávalo. Zvláště jazykové registry, to byla paráda.
Kterou hudbu rád posloucháte?
Vnější poslech je náhodný. Vlastní hudební proud je vždy pohotový, i když nekomponuji. Dostávám nová CD od interpretů i kolegů, Vždy je se zájmem vyslechnu. Na dlouhých cestách poslouchám v autě rozhlas.
Jak vnímáte skutečnost, že centrem zájmu dnešní katolické mládeže je zpěv za doprovodu kytary?
Není to můj svět, ale proč ne? Když se to někomu líbí, proč mu to nedopřát? Mám však za to, že tato hudba se brzy oposlouchá. To co znělo v době mého dětství, zmizelo beze stopy. Jen něco málo bylo upraveno a přežilo v nové podobě. Podoba a někdy i shoda s populárem je právě tou shodou mládeži blízká. Podle toho se také stejně mění. Na rozdíl od klasického proudu, který se jen rozrůstá, zůstává dál a obohacuje svým trvalým stylem nadále.
Před svým odchodem do důchodu jste pracoval jako pedagog na JAMU v Brně, kde jste založil oddělení duchovní hudby. Byl o tento obor mezi studenty zájem? Jaké uplatnění v praxi má absolvent tohoto vzdělávacího programu?
Dnes je uplatnění jenom v hudbě těžké. Arthur Honneger v první hodině kompozice dal otázku svým žákům, zda jsou dostatečně finančně zaopatřeni k tomu, aby se stali skladateli. Dnes bych dal tuto otázku také. Hudbou se dnes těžko živí. Radil bych ji dělat jako vedlejší povolání nebo zálibu. Jako kdysi zámečtí úředníci. Obor duchovní hudby v našem spektru chyběl. Podařilo se jej jako první v tehdejší ČSFR v Brně na JAMU uvést v život. Na počátku se objevilo dost zájemců. Nový obor nedostal potřebný prostor a nesetkal se s pochopením atheismem ovlivněných pedagogů Nyní toto oddělení na JAMU živoří Absolventi tohoto exkluzivního oddělení by mohli mít široké spektrum pro všestranné uplatnění v menších městech. Mohli by se uplatnit jako varhaníci, sbormistři, pedagogové, skladatelé, aranžéři, dirigenti, zpěváci a organizátoři hudebního dění. Kdyby se tohoto odděleni ujali schopní pedagogové, mohlo by nové oddělení a jeho absolventi dosáhnout stejné úrovně a významu, jako je tomu v Rakousku, Německu a v jiných zemích, kde má svoji letitou tradici
Kdo patřil k Vašim žákům na JAMU? Jaké předměty jste vyučoval?
Učil jsem scénickou, filmovou a duchovní hudbu. Všichni, které jsem poznal, byli vnímaví a talentovaní posluchači Odpovídal jsem na jejich otázky, neboť hudební teorii měli již za sebou Zvláště vnímavý a plný upřímného zájmu byl nynější ředitel kůru katedrály v Hradci Králové, pan Mgr. Josef Zadina, který mne tehdy během roku překvapil uspořádáním celovečerního koncertu z mých skladeb v kostele u jezuitů v Brně, k němuž kromě sólistů a Filharmonického sboru z Čech přizval i orchestr Státní filharmonie Brno. Ujal se pak vedeni sboru na Petrově a uspořádal do dnešního dne téměř nespočetnou řadu koncertů a nahrávek z mé duchovní tvorby. Mnoho skladeb komponovaných na jeho popud také poprvé uvedl.
Celý život působíte jako hudební skladatel ve svobodném povolání. Co to obnáší?
Porozumění u partnera, kterého se mi u mé ženy plně dostalo Vyžaduje to pevnou důvěru v Boží pomoc, pohotovou invenci k různorodým námětům, přijímat objednávky a dodržovat i velmi těsné termíny Nikdy jsem nepřijímal náměty protináboženské a takové, které byly v rozporu s mým svědomím. Přijatelných objednávek bylo díky Bohu vždy dostatek pro živobytí celé mé rodiny.
A na závěr, jaké máte plány do budoucna?
Mám jednak řadu nesplněných přání a zajímavých námětů. Také načatých skladeb. Nechybí krásné texty, žádosti apod. Co mi dovolí délka života? Mohu se jen snažit. Ostatní svěřuji Pánu Bohu.

Otázky kladl Karol Frydrych
Časopis Psalterium - Brno 6/2007