Ježíši, důvěřuji Ti...

Chtěla bych se s Vámi podělit o tři kouzelná slovíčka, která mě naučila životní zkušenost.

Stalo se to loni v červnu, těsně před termínem mých závěrečných zkoušek. Měla jsem pocit, že to sama nezvládnu, hledala jsem nějakou pomoc, a tak jsem se rozhodla, že jí půjdu sama naproti. Zavolala jsem otci Ludvíkovi a poprosila ho o svátost smíření. Tušila jsem, že tam najdu posilu ..

Když už jsem byla na odchodu, otec mi ještě dal důležitou radu. "Hlavně si nezapomeň říct: Ježíši, důvěřuji Ti! a neboj se, ono to půjde".

Poté nastalo ještě několik dní, kdy jsem byla patřičně nervózní, ve stresu, nevrlá a dávala to všem kolem sebe najevo.

Konečně nastal den zkoušek a já seděla ve škole a čekala. Ve chvíli, kdy se na mě dostala řada, a já si měla losovat číslo otázek, mi hlavou probleskla slova o. Ludvíka a já si řekla: "JEŽÍŠI, DŮVĚŘUJI TI". Moje ruka se zabořila do sáčku s čísly otázek a vylosovala snad tu nejlepší kombinaci otázek, kterou mohla vytáhnout. Okamžitě se mi na tváři vyloudil úsměv a já mohla potichu říct: "Děkuji". Věděla jsem totiž, že Ježíš je se mnou a ten úsměv patřil právě jemu. Zkoušky dopadly dobře, tušila jsem však, že bez Ježíšovy pomoci by mi bylo hůř. Něco mi říkalo, že bych se o tuto zkušenost měla podělit. Chtěla jsem napsat článek do Oříku, ale znáte to. Skutek, utek. Myšlenky zůstaly pouze v hlavě.

Jenže nic není náhoda a Ježíš se mi připomenul podruhé - to proto, abych nezapomněla.

Byla jsem u předvánoční zpovědi a na konci slyším: "Jako pokání ti dávám "Ježíši, důvěřuji Ti". Teď už jsem věděla, že to není náhoda a že mám dluh, který jsem nesplatila..

Takže až bude někdo z vás stát pod kopcem a bude mít pocit, že nemůže vyjít nahoru, nezapomeňte důvěřovat. Pokud budeme Ježíši důvěřovat, podáme mu ruku a otevřeme mu své srdce, Ježíš vejde k nám. Už nebudeme sami, ale budeme na to dva. A ve dvou se to vždy táhne lépe. Tak hodně odvahy!