Ex toto corde

EX TOTO CORDE (Z celého srdce)

K devadesátinám Tomáše kardinála Špidlíka

Ve čtvrtek, 17. prosince 2009, se Tomáš kardinál Špidlík, dožívá 90 let. Je to úctyhodný věk a není divu, že gratulanti stojí ve frontě. Vždyť pan kardinál je mezinárodně znám a vždy se vyznačoval tím, co dělá osobnost osobností: vztahy s ostatními.

Přátelství rád přijímá, ale také dává. Jeho okruh přátel je proto mimořádně široký a my všichni jeho přátelé se radujeme z toho, že Boží prozřetelnost – jak on sám rád žertovně poznamenává – „ho tady dole zapomněla“ a my ho tak máme stále ještě mezi námi.

Pohlédneme-li zpět na životní příběh oslavence, nestačíme žasnout. Zní až pohádkově: syn ševce z Boskovic na Moravě, Tomáš Josef Špidlík, studuje na brněnské universitě, když Hitler zavře vysoké školy. Jen díky náhodě, kterou on sám nazývá prozřetelnost, ujde deportaci do Říše. Pracuje jako dělník, než se seznámí s jesuity a vstoupí do Tovaryšstva Ježíšova, které prožívá za německé okupace krušné chvíle. Přečká válku na Velehradě. Po válce ho jesuitský řád pošle na studia do Holandska, kde je také vysvěcen na kněze. Nemůže se ale vrátit domů do Československa, protože mezitím se dostali k moci komunisté a nastává pronásledování církve a zrušení řeholního života.

Mladý jesuita Špidlík se rozhodne jít jako misionář do Indonésie. Shodou okolností však „uvázne“ roku 1951 v Římě, kde zůstane. Těžko i v tom nevidět Boží záměr, protože zde ve Věčném městě rozvine všechny své schopnosti a vlohy. Svou houževnatostí a pílí se vypracuje na mezinárodně uznávaného odborníka na spiritualitu křesťanského Východu, a brzy se stane vyhledávaným duchovním vůdcem. Jeho životní dílo je rozsáhlé a rozmanité. Jen namátkou zmiňme: 12 let vedl jako vyšší představený české jezuity v zahraničí; 37 let byl spirituálem československé koleje Nepomucenum; 38 let přednášel na Papežském Orientálním Institutu; už 58 let zní pravidelně každý pátek na vlnách Vatikánského rozhlasu jeho nezaměnitelný hlas; je autorem desítek vědeckých knih, stovek odborných studií, článků, konferencí, úvah, homilií, a je dokonce i autorem pohádek a básní. Pouze jeho sebrané články a studie zaplňují 14 tlustých svazků. Píše francouzsky, česky a italsky, avšak překladů jeho knih, od angličtiny po arabštinu, je bezpočet. A tak není divu, že emeritní profesor je doslova zahrnut čestnými doktoráty, vyznamenáními a cenami, z nichž medaile Karla Kramáře za „dlouholeté zásluhy za demokracii a svobodu myšlení“, udělená P. Špidlíkovi premiérem české vlády Janem Fischerem 13. listopadu je zatím jen poslední v řadě.

Největšího uznání se pateru Špidlíkovi dostává však v roce 1995, kdy ho papež Jan Pavel II. pozve vést Duchovní cvičení ve Vatikánu, kterých se hlava Církce osobně zúčastní. Český jesuita tu může čerpat z plodů jeho badatelské činnosti a duchovní hloubky. Ukazuje, že bohatství východní křesťanské spirituality – zejména slovanské – západní spiritualitu nepopírá, ale doplňuje. Je to zcela ve smyslu vůdčí myšlenky pontifikátu Jana Pavla II., že církev má opět dýchat oběma stranami plic.

 Není proto náhodou, že nedlouho poté svěří slovanský papež umělci a teologovi, Marku Ivanu Rupnikovi SJ, Špidlíkovu žáku, úkol, vyzdobit kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci, kde exercicie probíhaly. Vznikne obdivuhodné dílo, nazývané „novou Sixtinskou kaplí“, o které můžeme bez nadsázky říct, že je teologií Tomáše Špidlíka a jeho školy v mozaice. Významně k tomuto dílu přispěl i moravský sochař Otmar Oliva.

Dne 28. září, tedy na svátek sv. Václava roku 2003, Jan Pavel II. prohlašuje z okna Apoštolského paláce, že se rozhodl svolat konsistoř a jmenovat nové kardinály. Mezi nimi zazní i jméno Tomáše Špidlíka. Je to výmluvný důkaz toho, jak vysoce si slovanský papež cení jeho přínosu k tomu, aby Evropa dýchala oběma stranami plic. Radost ze zprávy, která se rozletěla do světa, přesáhne konfesijní hranice: jako první gratuluje pateru Špidlíkovi z francouzského Taizé Roger Schutz. A pravoslavný rumunský metropolita, pozdější patriarcha Daniel, nazve čerstvě jmenovaného kardinála „teologem nerozdělené církve“. To vše je nevídaná čest pro samotného Tomáše Špidlíka, pro celý český národ, církev i jesuitský řád. Výčet poct by tu mohl skončit, ale nekončí: prozraďme, co málo kdo ví, totiž že při posledním konkláve, ze kterého vzešel papež Benedikt XVI., byl kardinál Špidlík požádán, aby promluvil v Sixtinské kapli ke kardinálům, bezprostředně před tím, než přistoupili k volbě.

Nehleďme však pouze do minulosti, jakkoliv slavné, neboť ani oslavenec sám to nedělá. Je-li starý ten, kdo žije jen ze vzpomínek, a není s to hledět vpřed, pak pan kardinál Špidlík – přes svých 90 let – starý naprosto není. Je pravda, že jeho nejbližší žáci ho nazývají starec, to však je slovanský titul vyhrazený zkušenému duchovnímu otci. Jinak je ale otec Špidlík mladý, rozumíme-li pod tímto pojmem živý zájem o současnost a otevřenost vůči budoucnosti. A skutečně, kdo navštíví pana profesora v Centru Aletti, pár kroků od basiliky Panny Marie Sněžné, najde ho většinou za notebookem, jak píše text, odpovídá na e-maily, nebo čte zprávy z internetu. Když člověk vstoupí, rázem computer vypne a rozvine se rozhovor, při kterém otec Špidlík nejdřív trpělivě naslouchá. Člověk se cítí brán vážně, pochopen, ba milován. Otvírá se, odhazuje tíhu chmurných myšlenek a čerpá novou sílu. Smíří se s přítomností a ztratí strach z budoucnosti. Ne že by pan kardinál neviděl problémy současného světa. Naopak, vychází z reality a umí ji konstatovat s ostrostí ducha a někdy až syrovým realismem. „Nakazí“ však návštěvníka vírou, že nic ve světě, ani v osobním životě se nevymyká Boží prozřetelnosti, která všemu dává smysl. Ze starcovy cely návštěvníci vycházejí – vyjádřeno slovy encykliky Benedikta XVI. – Spe salvi (zachráněni v naději). Bezmezná důvěra v Boha je i pramenem kardinálovy jarosti, jehož vtip kohosi inspiroval, navrhnout emeritního profesora – po tolika doktorátech honoris causa – na doktorát humoris causa.

Život v Římě, caput mundi, četné cesty a pobyty v celém světě, od Ameriky, přes Afriku až po Austrálii, a last but non least, stálé styky s východními křesťany, nechali patera Špidlíka dozrát v osobnost Evropana, ba kosmopolitu. Přesto však nikdy nezapřel svůj moravský původ, stejně jako nikdy neměl zapotřebí se vymezovat vůči druhým, aby uchránil svou identitu. Naopak, právě otevřeností vůči novému a jinému ji nejen našel a vytříbil, ale dokázal jí pak obohatit i druhé. Ocenil to i italský president Carlo Azelio Ciampi, když vyznamenal kardinála Špidlíka za „přínos italské kultuře“. To není věru málo pro syna daleké Moravy v kolébce evropské kultury, jakou je Itálie! Nedozrál tu k pozdní sklizni plod cyrilometodějské misie, jenž dala zrod slovanské spiritualitě v srdci Evropy…?

Podle Tomáše Špidlíka je to právě slovanská spiritualita srdce, která může být v současné – technickou mentalitou a legalismem poznamenané – Evropě skutečným přínosem. Celým svým dílem staví do středu svého zájmu jedinečnost a neopakovatelnost osoby člověka. Je však na nás, abychom zúročili tento Špidlíkův odkaz pro českou mysl a tak jako on obohatili západní svět. Při převzetí čestného doktorátu na Karlově Univerzitě v Praze roku 2000 profesor Špidlík řekl: „Po době osamocení máme touhu zařadit se do světového myšlení. Ale musíme si být vědomi, že tam máme najít i své charakteristické místo. Za padesát let svého putování světem jsem měl mnoho příležitostí k zamyšlení nad identitou české duchovní tradice.“ Když Tomáš Špidlík cituje Jiřího Wolkera, nejen cizinci, ale i sami Češi žasnou nad tím, jak ryzí personalismus dokáže vytěžit z jeho veršů.

Starý kontinent čeká na duchovní syntézu Východu a Západu, kterou by mohl nabídnout jako svůj přínos novým národům, jež vystupují na scénu globalizujícího se světa. Kardinál Špidlík k jejímu vytváření významně přispěl. Ukázal, že syntéza evropské spirituality nemůže být pouhým encyklopedickým výčtem názorů, ani jejich povrchním kompromisem. Může ale dorůst v mozaiku nové krásy zrozené z hlubin srdce živých osob, spojených poutem přátelství. „Ex toto corde“ (z celého srdce) hlásá heslo na kardinálském erbu Tomáše Špidlíka. Povzbuzuje nás k naději, ale i odvaze, důvěřovat vlastnímu srdci, ba dokonce věřit v jeho neomylnost, bije-li v rytmu Božího dechu v nás.

Mít někoho rád je jako říct mu „ty nesmíš nikdy umřít“. U našeho oslavence se můžeme opřít o pravděpodobnost, přecházející v jistotu, že se naše přání splní, a že pana kardinála budeme mít ještě dlouho mezi sebou, nejlépe navždy. Neříkává snad rád on sám, že „hlavní je dožít se devadesátky“, neboť „podle statistiky umírá po devadesátce už jen velmi málo lidí“. Proto pane kardinále: na mnogaja blagaja ljéta!

Richard Čemus SJ

Článek vyšel v časopise Papežské koleje Nepomucenum "Brázda" (č. 1/09-10) a s laskavým svolením autora ho uveřejňujeme na našich webových stránkách.

Autor, P. ThDr. Richard Čemus SJ je žák a blízký spolupracovník kardinála Tomáše Špidlíka. V současné době je profesorem na papežské univerzitě v Římě, kde přednáší východní křesťanskou spiritualitu.

Více o něm lze číst např. zde. Jeho obsáhlá přednáška o východní spiritualitě se nachází zde.