Bůh v mém životě

Mezi lidi, které při svých pravidelných pobytech v Praze navštěvuji, patří manželé Tamara a Václav Mrázovi. Je jim kolem 80 let, oba jsou inženýři, můžete je potkat v kostele ve Strašnicích. Považuji je nejen za vzácné přátele, v jejichž přítomnosti se dobře cítím, ale taky za křesťany, které označujeme slovem příkladní.

Při mé nedávné návštěvě u nich doma mě paní Tamara najednou překvapila, když řekla: "Petře, jestli si myslíš, že Véna (její manžel Václav) byl vždy praktikujícím katolíkem, tak to není pravda. Musím ti říct o tom, co se stalo asi před 35 léty, odkdy začal pravidelně chodit do kostela. Až do té doby jsem chodila na mši jen já s našimi dětmi. Tenkrát jsem však náhle onemocněla krvácením z nosu. Protože krvácení nepřestávalo, vzal mne Véna do nemocnice. Byla jsem hospitalizovaná, do nosu mi dali tampony. Krvácení však nadále pokračovalo do úst. Lékaři byli bezradní, nedokázali stanovit diagnozu, a protože jsem již ztratila hodně krve, dávali mi transfuze. Mluvili o operaci přes ústní dutinu, ale nebyli si jistí. Když už tento stav trval skoro dva týdny, začala jsem i já mít strach a požádala jsem Vénu, aby mi přivedl kněze P. Františka Kohlíčka, který tenkrát působil v kostele sv. Antonína v Praze 7. Dobře jsem ho znala, byl můj zpovědník a kromě toho tajně vyučoval naše dva kluky náboženství. Byl to velice horlivý kněz, prožil 11 let ve vězení, pak pracoval dlouhá léta jako uklízeč v jednom pražském závodě. V té době byla oficiální návštěva kněze u pacienta v nemocnici nemožná. Véna P. Kohlíčka přivezl, přišel v civilu, jako někdo známý, kdo mne chtěl navštívit. Vyzpovídala jsem se, přijala svátost nemocných. Než odešel, zeptal se mne: "Bojíte se umřít?" Odpověděla jsem mu: "Otče, teď už ne!" Můj manžel čekal diskrétně venku, pak zavezl P. Kohlíčka domů. Dodnes nevím, o čem si tehdy spolu povídali. Neptala jsem se na to ani svého manžela, ani P. Kohlíčka. Vím jen dvě věci: Můj manžel začal chodit od toho dne pravidelně do kostela a já jsem se hned po odchodu P. Kohlíčka uzdravila. Možná vedl můj manžel cestou s P. Kohlíčkem vážný rozhovor, možná to byl jeho strach o mé zdraví, strach, že mne ztratí a začal se upřímně modlit k "mému" Bohu - nevím... To vše je pro mne zahaleno rouškou tajnosti a já po tom nepátrám... Krev prostě přestala téct, aniž by lékaři vysvětlili, co se vlastně stalo, z nemocnice jsem byla propuštěna, život se vrátil do svých kolejí, jako by se nic nebylo stalo. Já však vím, že tenkrát to byly dny Boží milosti, Bůh k nám promluvil, aby uzdravil naše duše, a jsem mu za to dodnes velice vděčná... "